A hudbou podzimního větru sílen
šum lesů jako příboj moře zní,
o skály jako rázy kladiv z dílen,
kde tvoří zákonové železní
životů, smrtí, stavů dřímotných.
Kraj v kouřích shasíná. A v samotných
těch dimensích, od vzniku k agonii,
tu mezi životem a smrtí cosi míjí
vězněno Jím, jenž utajen v svůj tvůrčí svět
prostě a přísně, miliony mlčí let.
Vsi, města, lomy, světla, dráhy, mosty řek,
lešení obrovská, jeřábů vzryvný vzkřek.
Tisíce myšlenek jde denně hledat Jej.
Čím bližší, mlčí, mlčí ztajeněj.
Je ve všem přítomen, v dnech, dálkách, v blízkém kraji.
Jej hledající duše rozpínají
svá křídla k výším prázdnou, mrtvou prostorou,
za znameními Jeho ubírají
se připoutáni s pokorou.
Jdou, Jeho radost zvěstujíce v světy
a utržené z Jeho zahrad květy
těm sypou na cesty, kdož kráčejí
s úsměvy, toužícími sladčeji
po životě a po prožití jeho,
zázraku lačni úžasného,
až jednou vrcholných dnů na výši
Jej mluvit vším, co živo, plane, hoří, zpívá,
i vším, co mrtvo, uslyší.