Podzimní slunce lesy zdvihá
z dálek, jsou jasny, vyvstaly blíž.
Vítr na roh svůj troubí, slyš!
Rozváta oblohy včerejší tíha,
z pozdního zrání se diví zem.
Pod starým ořechem hospoda volá
tuláky, lovce a honce: hola,
jen se tam zjevili pod lesem.
Barvami zlátnou stromy a kře
z prohlubně lučních dálek zdola,
zkalený potok bouří a vře.
Stará hospoda, rozbitý štít,
větrných výšin útulný byt,
na kilometry jediná,
ke stolům pod ořechy zve
lovce a honce žíznivé,
sluncem k ní hoří pěšina.
U noh lovců zajíců řad
prostřen a koroptví, krev jim schla,
na hřiby v mísách večer pad‘;
střelenou zvěří zadechla
syrová zem, jíž vlhnul sad.