Po rocích v letní čas ty domů návsí jdeš,
z kovárny jisker tříšť v silnice ticho padá.
To mnoho prchlo let. Táž kývá stará věž,
z luk tentýž skřehot žab se dlouhou písní skrádá.
Pár tichých starušek tě v čepcích pozdraví,
však ty jich nepoznáš... Muž dospěv starce let
se dlouho ohlíží... Jak celý sestár’ svět!
I staré kaštany u cesty prohnily.
Co stínů blednoucích nad hlínou mohyly!
A divná nálada tvé kroky zastaví,
jak v lese k večeru, kde zář se žlutá schvívá.
Po stínech poznáš hned, že den se připozdívá
těm, kteří za ruku tě kdysi vodili...