Noc k ránu teple vlažná
nad vesnicí se šeří,
tah obláčků pod smutným měsícem
se čeří, čeří, čeří...
Nezdá se? Kohout ozval
se ospalý. Eh, k smíchu,
ozvěna komická a pronikavá
se opakuje v tichu...
Jacísi ptáci ranní
jíkají v modré výši
a vzduch je plný vůně zdvižené,
jež jako když se ztiší...
Zem osvětlená modře
po teplém, snivém dešti,
po vůni bílých růží zablácených,
opilá hlava třeští...
Po tancích, dlouhé pitce
my vycházíme bledí
z krčmy, jež osvětlena barvou tuše
zředěnou noční šedí...
A ještě bručí basa,
smích flétny skrz ty stěny,
trioly v dálce zpožďují své tempo
jak šašek unavený...
Jdem ještě v dýmu všeho,
groteskních tanců vřavy,
vír figur skreslených nesem v duši,
ty kolébavé hlavy.
Tak jdeme s lehkou duší
a s těžkou pustou hlavou
se vracíme z té krčmy pod vesnicí
šedozelenou travou:
že znudilo nás město,
ulice zimomřivé,
a chlorotické, sevšednělé ženy,
pohledy domýšlivé;
i neomylná gesta
zbožněných dobou lidí,
i těch, kdož po zbožnění zatoužili
a uschlé vavříny klidí. –
To bouření staré krčmy
víc kouzla nového mělo,
než vřava kramářská, v níž rostem, rostem.
Zde aspoň krev a tělo.