Horoucně věřící
se modlívaly ruce,
vášnivě hřešící
nás tiskly k sobě prudce
tak vonící a sněžné,
do dlaní vztažených
chytaly slzy něžné
i rozperlený smích...
Když věřit přestaly,
vše uvážily chladně,
hřešit se zdráhaly
a odstrčily zrádně.
V dnech, jež nás neuprosí,
náramky zvonily.
Neb křehkého v nich cosi
ty ruce rozbily...
Když vše jsi vyzpíval
na housle svoje vroucí,
svou dravou píseň hrál
jsi ve strun výši mroucí,
tvá hvězda klesá s výše
s výkřikem posledním.
A mizí v hloubce tiše,
hrozné svým mlčením.
Tvé krve kapky stydlé
se lesknou rubíny
na zlomeném tom křídle,
jež kleslo v hlubiny.
To láska krvácela.
Musila dobouřit,
že jinak neuměla
než pohasnout a mřít.