Plížila se chvíle síní
podél stěn a podél skříní.
Letěla jak lyšaj, klesla,
neurčitý smutek nesla.
Možná, v duši zasadila
bolest, aby smutná byla.
Neb to nemoc vešla, líčí
v tělo jedy, jež už klíčí?
Či to radost byla? Tichý
má též krok jak zlo a hříchy,
neurčitý nápěv zpívá:
něco tají, něco skrývá.
Neb to pozdravení něčí
z mrtvých spánku, z živých řečí?
Či to byl jen závan růží,
když se s chladem k noci druží?
Či to tma, jež zvolna klesá,
nese pozdrav chvojí, lesa?
Na rty, oči, čelo, všade
ruka nevidná se klade,
která usmiřuje, hladí,
rány nedrásá a chladí,
řečí vítá, jež tak prosta:
života neb smrti hosta.