Měsíc used‘ na vrcholi
kopce v osamělém poli.
A tak stříbrně se díval,
hájem bříz se hloubkou schvíval,
až to v oknech domků kvetlo,
z duchových jak světů světlo.
Stříbrnými svými zraky
na všech věcech utkvěl taky
svítě si jak po hřbitově,
na každém by našel rově
spící jakás zašlá jména,
ze lži k slávě vyvýšená.
Svítily až silou chladnou,
mlčenlivou, přezáhadnou.
Ale vždy se odplížily,
tajemství by nezradily,
zrezavělé krve známky,
klíče nevpuštěné v zámky.