To sladké ráno po růžích a po vzdálených zvonech zní,
myšlenky provanuty jím, nic netísní, nic nevězní,
v chrámových oknech zpívá Magnifikat horoucí.
Mdle znaveno pak poledne a večer parnem uvadlý
z tisíce svěžích lupení dva na cestu mi upadly,
a pocit jakýs předčasných loučení stál tu hořknoucí.
Zpíváš-li píseň života, v ní skrytou smrt mi pozdravuj,
a s tancem vzruchu, pohybu, chval hrobů klid, ó bratře můj,
v tom sladkém ránu po růžích se zvonů hudbou vzdálenou.
Vše souvisí, vše sbratřeno, jsem částí spících pod travou
matčina srdce, otcova, zem polštář je mi pod hlavou,
mně slunce, měsíc životem i rubášovou halenou.