Den zdechnul. Bídně. Jak chycená zvěř
v zakrytou jámu věčnosti se sřítil.
Ustydlé krve stopy kanou v šeř
a v kalužiny žlutých ulic...
Oh, světlo! světlo! světlo! Tápaje
po zemi osleplý se večer vleče.
A proudem lidstva, ruchem tramwaye
splývavé, zdloužené se táhnou stíny.
V jakémsi prázdnům směšnu zahynulý
ten den odněkud ještě zakřičel...
Mlč! Kliď se! Chytrákům jsi zahřál hnízda?
Mlč! Mne se neptej! Co’s ode mne chtěl?