Miluji rodné hroudy hlas,
svou zamlklostí srdcervavý.
Metají trávy, polní klas,
nejistých cílů kraj tu, čas,
a z bídy nevěřící hlavy.
I když máš radost, zlatý smích,
tu za tebou vždy něco pláče.
V cos věřil, nad tím hrob se zdvih‘,
než dohádáš v domyslech svých, –
vylétlé nedolétne ptáče.
Jde z lidí smutek mlčenliv,
z daleka, z tisíců let šera,
a z příbytků a z teskných niv
svůj dýchá příliv na odliv, –
nedotouživ, co toužil včera.