Prostou rád poslouchám sloku
v šero jež mizí a klesá,
chvěje se v zdlouhavém toku
na kraji tmavého lesa.
Nevím, kdo v dálce tam zpívá,
z kraje to lesa zní ke mně;
zřídka to za noci bývá
píseň by zněla tak jemně.
Jak by kdes chvěly se v dáli
violy hluboké struny,
hučely lesy a plály
v modravém přísvitu luny.
Poslouchám, na cestě v stínu
dělníci v svadlém jdou listí,
smutno je v polích teď v říjnu
a listí pod nohou svistí.
Smutná jsou vzdálena echa,
doubravy lunou se skvoucí,
jdeš a kus bolesti nechá
v srdci tvém příroda mroucí.
Smutny jsou rybníků vody
s ševelem uvadlé třtiny,
jeřábů narudlé plody
a vůně rozmoklé hlíny!
Prostou rád poslouchám sloku,
v šero jež mizí a klesá
chvěje se v zdlouhavém toku
na kraji tmavého lesa.
To když jdou, hlavy v hruď svislé,
dělníci v zdlouhavém kroku,
aby jim jí dodal snad mysle
zpívá kdos veselou sloku...