A pakli mne pochopíš,
já budu vysvobozen...
Pak svolím a otevřít smíš
vězení, jemuž jsem zrozen...
Mé vězení: samota moje,
má uzavřenost, má pozdní
jsou léta, bez úkoje
mé čekání, než se rozdní...
Mé vězení stejné dny jsou,
v nichž uvázl jsem jak v kleci,
jak žebráci s hlavou jdou lysou
a opakují se jak svědci...
Nuž, chceš-li být zjevením,
jež chápe mne, budu spasen...
Přijď s větrem jak jesenním,
v němž rozdoutná oheň se shasen,
jak vítr přijď bouřlivý,
jenž veřeje rozevře sílou,
a rázem vzduch oživí,
zlou atmosféru a shnilou,
přijď, otevři do kořán
mé vězení, všeho se dotkni,
všech starých, bázlivých ran,
a srdce mé prověj a protkni...
Pak smysl to bude mít:
tak vpuštěn do života
já lačně zas budu pít,
čím hoří duch i hmota...