Zač jsme se rvali a nač přísahali
po celý život v plánech osamělých?
Nadějí těšili se? Směšné nic!
Oh konce smutné po začátcích smělých!
Svět chtěl být těšen – a my sebe nepotěšili
a na srdci nám leží hory, hory, hory,
svět chtěl jen slyšet samé o naději,
o mužnosti, sám nemocný a chorý.
Zač jsme se rvali a nač přísahali,
vše mohlo by se příkře odsouditi
jen pohvizdnutím, posměchem a troškou satiry.
V novotách stárnoucích a v marném pachtění
stesk jde jen s námi do budoucích jar.
A jím jen poctivě tu možno žíti.