Člověk je překrásný, rozumný tvor. Ale smutný v svém běsnícím pudu dravém, nedosytné zvíře v pružném skoku, cítí-li kořist v zabíjení hravém.
Stále krutější je. Vymýšlí strašnější smrti ničení hromadné, potupnější konce, kam střela dopadne, porážek hanbu a vyhnanství galeje.
Civilisací uchvácen točí se vírem záhuby potměšilým sražen zlou mocí, pod práh dolů, dolů, tam, kde se vraždí, kde z kořene vyvrácen
vítěz i poražený, válí se s nevinnou krví spolu, plamenem pomsty doutnavým a zlým. Vy a vy a vy,
kteří tu zbýváte v světě pro práci a klid, stále nešťastni nějakou touhou, jež po žití plnějším churaví, po blahu, po pokoji jste věčně práhnoucí lid,
nešťastný tam, kde postavil se k práci v městech šedivých, na poli, v továrnách zakouřených: neměli byste tak bezmocně v resignaci
nikdy už do boje vyhnáni být! Nevím, proč tedy chcete utéci všichni z fabriky zakouřené, z města, kde přece jak símě se v poli uchytnete,
z drobných a teplých dílen, na oknech břečťan kde, fuksie, v kleci kde ptáče tiká, oči zamhouřené, chytře si pomrkuje, co každý z vás ještě pilen
práci svou smolí a přec jen šťastný je v blízkosti ženy a dítěte. Veliké štěstí často z mála vykvete. S radostí svou a žalem
pracovníci, se spokojte se šťastným málem, ale nechoďte vraždit, abyste měli více, nebo víc vyzískali těm, kdož vás jak pijavice ssají a ssáli
vědouce, že jste jim jednou v své slabosti pomohli za černé noci o vraždách rozhodovat, šíleně mrhat životy, běsnit svou mocí
a krev svou i svých mrtvých jim dali.
Cookies on Poetry Cove