Hřmí děla, v slunci stkví se meče,
krev z rozedraných cárů teče.
Na rozkaz musit slepě jít,
na rozkaz smrt kol musit sít,
sít, sít... A matku nechat mříti,
strachem a hrůzou návsí výti.
Řítit se v divém, prudkém cvalu
na hlavně, čnící z černých valů,
a vědět, ti, kdož stáda vedou,
nám rubáš s chladnou myslí předou,
že za nás, postřílené pěšce,
své obohatí říšské měšce.
A vědět, nad nás, mrtvé šiky
že doba zdvihne násilníky.
Pár milců a pár dobrodruhů,
pár milostnic a podlých sluhů
lup rozkramaří nabytý.
Nuž: proto ležíš zabitý?
Nuž, proto. Kde je protest světla?
Kdos řekne: Luza. Nerozkvetla.
Svědomí, vstaneš pod děsem?
My mrtví, zemí otřesem.
Vzburcujem' živé, katům svým,
co dlužni jsou, vzít násilím.