Žena, jež trpěla muka, musí se konečně smát...
Ta, jež nás bila ruka, musí zas objímat.
Města, jež nehostinná se zavřela před námi,
po létech budou jiná, zkvetou sny, ženami...
Na podzim žlutou a rudou barvou palouky snící
pro milenky mít budou po věnci, po kytici...
Ještě to ozvěnou šlehne ze srdcí vyhaslých.
Znavené, sestárlé hlavy v dětinský vypuknou smích...
Zamlklých domovů plíseň zavřeme na petlici.
Revoluční pět píseň půjdeme na ulici.
Odvyklí myšlence smělé i touze i zázraku,
Krista my přivedem' v čele bídných a tuláků.