Dnes chci si vichrem zabouřit
po výškách, po horách,
kam zrak jen vidí.
Modravé lesy mlhou zakouřit,
dnes chci zas vichrem zabouřit
kdes v nekonečných prostorách,
daleko smutných lidí.
Chci poznamenat, co má vzrůst
po velkém rozvratu
se k slunci vznésti.
Řeč sladší kde má plynout z úst,
chci poznamenat co má vzrůst
a z krvavého stigmatu
co určeno je zkvésti.
Jen odpoutat se, odpoutat.
Chci láskou víc se připoutat,
ať klesám právě v okovech
a koule hoře vláčím.
Mám po lásce a kráse hlad,
chci k věčnému se připoutat,
mrtvolně když to páchne v zdech,
kde po zločinech kráčím.
V uspaném sebevědomí,
když otrocky mne tíží pot,
když cizí mocný Kdosi
ti nerozumí, lakomý,
v uspaném sebevědomí
a k záměrům svým tvůj kdy rod
ti kosou smrti kosí.
Chci co mi drahé obejmout
a proklít, zač se smutně dnes
mé bědné lidství krčí.
Krev kape, kape z mojích pout,
chci co mi drahé obejmout –
již okoušet chci blaha, věz,
prolitá krev crčí.