Já tuláka z díry syslí zřel vstávat,
jed vyžunk' a uchopil hůl,
byl senem a slámou a jetelem zavát,
a sotva že oči si povymnul,
stál pod oblohou, kde skřivani pěli,
šel cestou, kde stromy mu rozuměly,
A v kapse mít haléř nemusil, věru.
Neb Pánbůh se o něho staral den celý,
od rána až k poledni, ku večeru.
Leč výšek a dálek se nasytiv,
už na jiný útulný myslí div,
neb k noci má nejraděj' díru syslí.
Ten, na širou jenž si zvyk oblohu
a na hvězdy, když se vyrojí,
už za chůze přemýšlí o Bohu:
Tož na nocleh v teplém chlévě myslí,
kde s každou se dírou spokojí.
Tak obrovský je svět,
tak dlouhá je cesta,
tak nepřehledné jsou vsi a lesy
snad do tisíců let;
a pod kouři kdesi
tak nezbadatelná jsou města!
A v život volný ta silná víra!
Svět v nekonečno se otevírá,
že k spánku tuláka stačí
i nejmenší syslí díra.
A třebas kámen, jenž pod hlavou tlačí.