Skloněna stébla, tíží klas,
luh vad‘, vzduch jako křišťál.
Pískají pištci vichrů všech
do svých dujíce píšťal.
Dnů pozdní čas
zříš na hrobech.
K vám stejně blízko pod rovem,
vy mrtví, je v ten pozdní den
jak blízko k vám, vy živí.
A ještě v boj my jdem, my jdem,
ač jsme též spánku chtiví.
Neb po činu je krásný sen.
Hřbitovní vůně z hrobů tam
se strání klesá, klesá,
s večerním stínem setmělým
a s nepokojem lesa,
že pocit mám
a jedno vím:
Že zmařených již bylo sil
v tom boji nespočet.
Ten večer slavně zazářil
a začal mrazivět.
Svadlé se trávy utiší.
Posledním sluncem ve výši
se počly hloubky tmět.