Kdys po Rovnosti zoufalá píseň Revoluce, zrozená v srdcí otroků, vstříc zahřímala
bídné a podlé Moci. Smetala tyrany s piedestálů, jejich sochy a památky na hrozný posměch stonavé Lidskosti.
Stavěla v slepé furii nasáklé krví guillotiny; vyhnala krále, sochy bořila, šlapala Minulost, neb pomsty červ
uhlodal a v kořen uzrál již lidskou trpělivost. A zrozené století vykoupali v krvi své nespokojenci
a pokřtili je: „Rovnost, Svoboda, Bratrství“, a myslili, že paskvil ten pláč utlačených zastaví,
tyranů hlas že zmlkne jásavý, knížata purpury že svlíknou, baroni peněžní že rozbijí
své banky a své závody, že luzy nebude, jež hladová pod královskými okny, by rvala, pěsti zaťaté,
výhružné, stokrát opakované své kredo o mase a chlebě... Ty kasty a kastičky od šlechty k měšťákům
jen smály se tomu bratrství pod výsadami nakupenými, pod právy historickými, pod hromadami nahrabaného zlata,
pod záštitou shnilé a zbloudilé kultury! A všechny ty kasty jen vzpurně reptaly! co my, my, my, my vladaři, my knížata, my baroni,
my měšťáci, my osvícenci věku, my máme s luzou, které u strojů a v tkalcovnách jsme opatřili chléb, jež v našich dvorech u dobytka spí,
a naše drvo poráží a naše okopává pole a naše lány osívá, s tou luzou, která v sklepních bytech
se peleší a neduživé potomky ku zlodějstvím a revolucím dochovává: s tou máme v rovné řadě stát? –
A stále říkaly: My, my, my... Vtom již jako zemní blesky, jak nová moc se černé ruce zdvíhají,
a jedna vedle druhé hrozivě rostou, a mocná záplava ve skřeku, řevu,
z nejhlubší bídy člověčenstva, jež mohla kdy vyvříti, přichází k poznání své síly, svého určení,
s odvahou zoufalou buší na bránu Lidskosti kladivy divokých, krvavých bolestí šlapaných potřeb svých – kladivy násilí;
smělou a obrovskou pravicí Bídy v předsvitu budoucí rovnosti v podkopy náboj vkládá a panstvu zpupnému pod nohy
své pomstou mluvící vrhá pumy... Ohromené panstvo chví se přívalu černých hord, jehož puch protivný
pronikal dosud ze sklepů neb z galerií, na místě posledním, černých hord, jez v chrámech sedaly vychrtlých s žlučovými obličeji
od práce ztrhanými, s rukama tvrdýma, nejapnýma, s těmi železnými klouby, jež páchnou louhem, sazemi, dřevinou umrlčí.
Diví se v bohorovné pýše a plvá dle zděděných tradic bezcitných otců mělkým smíchem zhýčkané kultury
smíchem snobů, stančíků a odrodilých nízkočelců na Dobyvatele, kteří v urny vnoří brzy černé ruce
a stejně jak oni rozhodovat budou o osudu lidstva i jejich i svém.
Cookies on Poetry Cove