Démoni nadlidských snů a svodů
vrhají lidstvo u věčný var.
Staletí na lidském kují rodu,
střebají krev mu, v sny dmýchají žár.
V nejistot konec však, v plahočení,
svět se zas k slunci chce otvírat.
Možno zas milovat práci denní?
Kraj by zas pokojně dýchal, tak rád.
Prací chci hříchy smýt svoje i cizí,
prací chci jiný stvořiti svět.
Začnu sám sebou, má hrůza zmizí,
lásku všech ke všem když budu si pět.
V práci chci srdce své vykoupati,
v očistné lázni, jež oživí
všecko, co žít chce, co nemůže spáti,
a co znak ducha má ohnivý.