Starý pluhu rezavý,
o kameny zvoň, ó zvoň,
těšitel jsi běd a trudů,
tebe práce neznaví.
Zvoň, ó zvoň
o tu českou tvrdou hrudu.
Občanů jsi pilný druh;
aby zkvětla, raníš zem,
řekneš jí, co hladu všudy,
dobrý jsi ty věru pluh!
Raníš zem,
když jde právě jaro tudy...
Veské žínky kolem jdou,
o chlebu hned počnou snít,
uživí-li v zimním čase
dětí chásku veselou.
Počnou snít,
jak len modrý zkvěte v kráse. –
Slunce zlato za pluhem,
plno písní na poli,
a vzkřek racků již se blíží,
kteří vzlétli nad luhem.
Na poli
tisíc paprsků se kříží.
Pluh svou práci dokonal,
nyní spí jak v zakletí;
plody všecky odvezeny
a on se jich nedočkal!
V zakletí
spí tu podél holé stěny!
Připadá mi jako ten,
jenž vrh’ prvou jiskru v lid
věkem pokleslý a mroucí, –
– ale nezřel spasný den,
jenž vrh’ v lid
símě práce nehynoucí!