Na všední dny, jež chtěly by tvořit a pracovat,
nepokoj duše leh’ a boj, co dřív pochovat,
mrtvo, co zašlo včera a co se nevzkřísí
a co s tvým životem žilo a navždy souvisí.
Něco, cos miloval, prosí ještě o milost,
i to, cos nenáviděl, že bylo již denní tvůj host,
něco, co dožívalo, však vůle se neničí,
strakatou, mladou masku co denně si políčí.
Vidíš, že tolik strašidel s včerejším klamem a zlem
do zítřků vetřelo se ti, obchází kolkolem
a že co přál jsi si míti mrtvým, stále tu dlí,
v životech všech se promítá, včerejšky zrcadlí.