Když smutný byl kraj vždy, stejný stále
s modrými kouři,
též nebezpečné se ti zachtělo dále
vírů a bouří,
v křik buřňáků, vítr kde řičí,
vpřed plachty fičí.
Tys pro tiché úsměvy lásky čisté
měl skoupá slova.
Leč krvácels z rány hrozné a jisté
a vraha vyhledals znova.
Tys vedl sám jeho ruku,
bys podstoupil novou muku.
A často těžko bylo ti žíti,
neb rada tak drahá, tak drahá.
Tak často zabils, co nejdražší ti,
a láskou jsi zanesl vraha.
A často omylem, jenž tě zlákal,
jsi hořce plakal.