Hle, tak se za pravdu přestrojí časem.
Zaklepe myšlenka na duši tvou.
Za doby mládí svým prorockým hlasem
úctu tvou vymámí mistrovskou hrou.
Věříš jí, hýčkáš ji, šíříš ji. Za ní
rve se tvůj rozum a přísahá cit.
Ale tak najednou, tak z nenadání,
sama se pravdou nasytí být,
sama ti ukáže v dobré své chvíli,
kterak tě tenkráte chytala,
cíle jak prázdné a ničemné byly,
původ svůj nízký kde mívala. –
A co ji vyženem’, cáry s ní rveme,
zříme ji na prahu sousedním stát. –
„Nejsme-li, a když nebudeme“,
heslo toť drzosti: „chce se zdát!“