Po moři smuteční
se lodi plaví,
nad skály sosny ční
v horizont popelavý.
Ořeší zářivě
tu a tam trčí.
Kleč smutná bázlivě
se k zemi krčí.
Srdce se nezhřeje
v tvé ruce chladné,
něhy a naděje
kde není žádné.
Ty každé umučíš,
jak se tak díváš.
Proč nedýcháš v ně, víš?
Proč nezazpíváš?
Tvé oči severní
jen krutě mlčí,
jak ledy jezerní,
jak jámy vlčí
a úsměv jako zář
polární k noci žasne,
vše mlčí, vlas i tvář
úžasně krásné.
Blíž tebe vzpomínám
na fjordů lesky,
mlčení panoram,
skřížené blesky
zapadlých oken z cest,
přístavů, loď kam mizí,
velikých, smutných měst,
kde jsme si cizí.