Tak oddýchá klidně a zhluboka zem, vše zeleň, vše míza, vše nezlomné zdraví... Noc šeptá svým poodhrnutým rtem, je vítr dětinsky hravý,
i stromy stoleté ožily. I shrbené stříšky i erby zlaté. Snad milenci vyšli již, zpozdilí a jejich krok láskou se zmate.
Já též jsem byl milencem. Lid i kraj i smutek mi štědrým býval. Vše záhadou zpívalo: kvěť a zraj! Já do hvězd se díval a díval.
Já milencem byl jsem: i v bohatství jsem věřil své černé země. Mně stačil pruh nebe modravý a žhnoucí ta láska ve mně,
ta láska ve mně. Má hlava ta vysoko v oblacích a v dálce mé zraky. Já s orlími křídly po ledovcích
jsem kroužíval taky. To bývalo. Ale teď, kudy jdu zřím ruku, od práce černou. A duše plna neklidu
za lásku svou hrdou, věrnou a věrnou. Ne, nevěřím dnes už, jsem upjatý. Vše číhá za strašnou maskou. I nebe modré, den proklatý
se dívá k nám s vylhanou láskou, s vylhanou láskou. Já nevěřím slibům ni lstivým dnům: Je panstvu zem podarována,
co proti těm českým rebelům mstu pozdvihlo mocného pána. Chtěl národ krále, však nemoh’ jej mít. A chud je a hladem vyje.
Pro representace je svlečený lid pln poťouchlé ironie, hrad červotočinou je setlelý, král spiklých by bál se tam duchů.
Na koruně emblem je setřelý a slabou již křísí tuchu. Jsou parkety poťouchle skřípavé, zní disharmonií dějů.
Té parádě stářím ryšavé já, moderní kacíř se směju. Rád s otrhanci bych jednou vnik’ do komnat, jež stlívají v zlatě
a za ironický všem rozdal dík po lůžku i po komnatě, i po komnatě. Já po křeslech hadry bych rozestřel
těch červotočivých a revoluční bych píseň pěl o nových královstvích, o kterých se nezdá žoldákům
v předsíních u císařských dveří ni sentimentálním hlupákům a bezmyšlenkovité zvěři...
Cookies on Poetry Cove