A vlažné větry vály,
co krýt měl zemi sníh,
by mrtví krásně spali
v nizounkých domcích svých.
Jak živým je ve vzpomínání,
tak mrtvým pod sněhem,
tkví bezpečný klid v skráni
tím věčným noclehem.
Zem bez peřiny bílé
jak mrtvá, nahá věc
vzbouzí se každé chvíle,
však nevzbudí se přec.
To zimy větry vlažné
lhou jasné myšlenky.
Víš? Kde je ptactvo tažné?
Květ první sněženky?
Nic nevoní tu ještě,
nic ještě nezkvěte,
ty nekonečné deště
nezrodí poupěte.
V dny slunovratu zima
se nezazelená:
Skrývaná láska jímá,
když bolí vězněna.