To srdce odvážné bylo kdys...
A smálo se metelicím...
A smáti se všemu, byl jeho rys.
Tak smáti se živým i tlícím.
To srdce se brodilo v závějích,
kde mizel čas v bezhlasém tichu.
Jak ptáci se krčili na větvích. –
To bylo až k smíchu, k smíchu...
Tak z počátku laškovně, v svévoli
krev kouřící ždála si chladu.
To ve chladu tuze tak nebolí.
A pod sněhem není hladu.
Sníh svítivě, slavně se chumelí.
A v dálkách to vesele zvoní.
Venkovských statků průčelí...
Cval divých koní...
Kopule, věže stařeckých měst.
Stále se chumelí... Ano...
Celý svět zasypán už jest...
Až k nebi vše zarovnáno...
Převěje hudba. – A zas nic. –
Zlozvuk na strhané struně.
Luna naslouchá do dálky, sníc...
– Něco se stalo luně? –
Kraj míří, les mlčí bělejší,
bez křiku, bez lidského hlesu. –
A nikde podušky teplejší...
– Něco se stalo lesu ? –
A závěje vrství se, fičí sníh:...
Kam srdce jen odvahu dalo?
A krvavé stopy hle, v závějích
– Něco se srdci stalo? –