Svět starý jak hračku boží u tajemných Vesmíru vrat trav zelených na rohoži já viděl jsem vymírat:
měst chrámy pustly a hasly, tam trůny se třásly a žasly. A bigotní stařeny, ty se vztaženými rameny
již mřely. Jich starci též odcházeli, ti starci přibití k nebi svou pokornou lebí...
Za mnichy a za králi svými, za zlata žoky a za vojsky najatými šli matnými kroky,
za povely otrokářů šla stáda tmářů, – a za pohrůžek pánů šli podplacení.
Kde nebylo Křtitelů Janů, tam Kristů není... A stoleté vyhnilé kmeny se kácely samy.
A rudé kaktusy, bolestné klamy stárnoucích církví a mocí za bouřlivých schnuly nocí, i za jiter, když jsme šli plet
a bohatou stříkali hrstí do černé, zmrvené prsti své osení budoucích let... My rodili se a zráli.
My hleděli zpříma. My bez chvění, bez bázně stáli před bouří, jež hřímá. My rozešli jsme se, cítíce
klam, bídu, podvod a žal, na pustá pole a vinice, i v temných končin dál. My šli jsme bořit i stavět
a zmrvit prsť hluchou a světlo dnů rozežhavět i život posílit svou myšlenkou, tuchou,
a krásu rozhledu, rozletu pít a k energii den mroucí uprosit, i Zemi k bohatším vznítit darům a Slunce k větším a slavnějším žárům
a Srdce člověka k novým a slavnějším jarům... A kroužících orlů vzkřek, nad hřbitovy vymřelých znící, hnus dne a bolest a vztek,
jak polnice hlaholící, nás posílilo zas v práci... Sta lstí a vzteklých důtek, sta hrozných, krvavých půtek,
když boj se vrací... Nad kalnými života víry shrbená společnost se rvala, svět násilníc širý
pro klamnou svou budoucnost... A mřeli již kouzelníci, že neznali kouzel svých sil, i králové mřeli, jich spící
království na tisíce mil, a špinavá čela nad žoky zlata mřela, i okleštění chlapi se sříznutými drápy, i zoufalstvím divocí v svých klecích otroci...
Jdem... Nového boha znát chceme, jenž právě narozen... Má v očích vod krásu i země a je tak čistý jak sen.
A roste jak naivní dítě, pln žvatlání ptáků a trav. Jdem... Zabouří životem skrytě a odvahou zrozených hlav...
Cookies on Poetry Cove