Srdce mé smutné se zveselilo:
místo v něm našli zas ptáci, a bylo znát,
brzo vše bude se zelenat.
Prosil jsem srdce, než bouře se ozve tam:
Unes jich hnízdo, mé srdce, nebudu sám.
Slyšel jsem pramének,
mezi petrklíči jak stříbřil se a tek‘,
trávy se pohnuly,
modrozelený brouk
na písku oslněn sluncem stál,
přes úžas oněmělých primulí
čerstvý vítr od lesů vál.
Mému srdci se mládí vrací.
Je to pravda, či zázrak v ten čas?
Mohli by hnízdo v něm stavět si ptáci,
kdyby v něm čišela zima a mráz?
Tomu srdci by mohli způsobit snad
bolest, aby tam přišli umírat?