K večeru jsem se ohléd’ po zhaslém dni
kající písní zpovědní.
Myslil jsem na sebe, na světlonoše si hrál,
světlo zítřka jsem nes’, úrodou zítřejší zrál.
A přec jen jednu ode mne práci chtěl den,
abych šel v člověku bratrství dneska zachránit.
Abych mu vyrážel meč, jenž k ráně se rozpřáhá,
abych zlé okřikl srdce, jehož msta neblahá,
abych dal víru v lásku, o niž byl okraden.
A já to neučinil zas
pro hříšnou litanii zděděných hříchů;
pro výboj, vraždu, odvetu, pýchu,
kterými vražedník podplácel přítomný čas.
Dávná úzkost jak napjatá tetiva
šíp svůj míří mi k srdci,
nevím, kde nebezpečí dřív číhá,
nevím, kde přebývá
a vinu svou vlastní nemohu s beder svrci.
Není dost světla a úrody, kterou zrám
pro dnešní vykradený a zneuctěný chrám,
v lidskost když lidé nikdy nevěřili,
ještě dnes krev tam poteče,
oněmí bratrství, kde se povraždili,
meč kde se v zápasu zaťal v krk tvůj bílý,
v sobě sám, ukřižovaný člověče.