Tvé lidství má tak útlé lupínky,
zelené listy sotva vzpučelé,
nekvete dosud, ale anděle
v tom jarním světle cítím křidly vát,
tvé lidství kříček má tak chudinký,
však chce už k slunci, chce už rozkvétat.
Nekvetlo dosud, severní ho stín
a zdi ho dusily, dny přešlé, zbabělé,
nekvetlo dosud, ale andělé
již váli křídly v jeho tušení
a vůně sladká budoucích všech vín
spí v něm, slyš, žvatlá v srdce bušení.
Tvé lidství barbarstvím se proklestí.
Je ještě bez cíle a účele,
nekvetlo dosud, ale andělé
jej dobří chránili, že počne kvést.
Najednou z rána zřím je rozkvésti,
to po noci, jež byla plna hvězd.