Hvězd zpívalo stříbro o shledání duší
tolika šípy do krvava proklátých.
Kořistí pýchou zmatení neslyšeli, hluší.
Smrt objímali rameny do dálek rozpjatých.
A život krátký stál v pláči svojich u pramenů,
ty unikaly a v kleteb se měnily tragický dar
a takto roztříštěny o skály v krvavou pěnu
v nich rozplývaly se v zoufale vyčítavý var:
Až zítra dobrotu srdce svého dáš za dobrotu,
jen od duší, věcí všech ji pokorně, vroucně ber.
Dne poslechneš-li mstivou, bolestnou, kořistnou hmotu,
již nikdy se neshledáš s hudbou nebeských sfér.