To byla noc horká, podzimní, k žluti stromů
se zpožděné léto shýbá,
jak přehlíželo by, v dálku kdo zašel, kdo v tichém domu
si mladou ženu líbá.
Co lásek mladých vonělo růžemi v jaře
a co jich ztroskotalo
a co jich mluvilo zklamáním moudře a staře,
když poznání listí odervalo.
A kdo tu zbyl sám, když žloutnou listy a trávy
a má-li sílu se vyhojit z ran a žele?
Kdo oderván cítí se, tím více by ucítil žhavý
polibek na svém čele?
Kdo najde si znovu, co jednou se najíti může,
by stačilo k žití i k smrti?
To byla noc horká, podzimní. Poslední růže
v svých prstech tiskne a drtí.