Starý vrak se sám již rozpadává.
Plujem, s námi výboj, hanba, sláva,
Plujem dny a plujem dlouhá léta,
plujem staletí, až v konec světa...
K nám, kdož otročíme na pirátské lodi,
pohrdu jen cítí lodivodi.
Kořist naloupenou skládáme tak rok co rok
pánům vítězným svým na prostranství dok.
Jednou přišli přec, kdož se jim postavili,
cestu k boku lodi když si vydobyli.
Utápí se kymácivý, pirátský ten vrak.
Pozdní hrůza křikla k bohu do oblak.
A my mlčíme. My na zhroucené přídi,
ani prstem nehnem, otročtí jsme lidi.
Vyčkáme, až pohltí vše hlubin proud,
zázrak víry že nám nedá zahynout.
Blahořečit, či lip, bratří, zpívat,
až se bude jitro rozednívat?