Je pevnost stará... Bastionů zeď
podzimní slunce slézá zimomřivé.
Zdí zubatých to pouze mrtvá šeď,
kam ticho hází vlny zádumčivé.
Jen bodák hlídky blyskne... Lenivě
jeřáby u zdí šumí v chladném vzduchu,
a zvuky kolovrátku pištivě
sem z městské vřavy dolétají k uchu.
Spí celé město v barvách podzimu,
klikatá řeka, obrovský had blyskne
a zhasíná... Ty dojmu vnitřnímu
se poddáváš a cos ti srdce stiskne...
Střílnami možno celý obzor zřít,
a noc jak vlhká po špičkách sem stoupá...
A tráva voní... Je tu samot klid;
na hrotech bodláčí se motýl houpá...
A dávno již tu nikde nelpí krev,
kams prchlo dávno válečnictví slepé,
ty vůdcův dny a pušek děsný řev,
– do plání rovných, kde se vraždí lépe!