Na všem drobném i velkém jsem zanechal kapky krve svojí.
Na bojišti života rozmetán
srostl jsem vždy a zcelen
k novému vyšel jsem boji,
silnější z tolika otevřených ran.
Tolikrát oživnuv
viděl jsem staré nově.
Třeba, že tytéž hvězdy svítily na hřbitovy,
totéž slunce živoucí sežehalo,
lidi těchže činů a snův
mi lhalo,
svět se mi vracel a byl vždy nový.
Ale ti ostatní... nevěřili...
Viděli tytéž vojáky, mnichy a tytéž žebráky,
krysy starého světa jak staré své dráhy v něm ryli,
zkupované a kupující zašlých dob ostříže,
ukřižované buřiče přibité hřeby kdes na kříže,
maličké revolučníky útočit z duše prosté
na fantastické zlo, jež jich nevědomostí roste,
viděli, jak se zlo sesedá v křeslech bezmocných rad,
zítřek co přinese, vojna a vražda a hlad,
viděli roztoužené mládí
plakat a krvácet,
krájet si z chlebů zas zakrvácených,
láskou žít ukrutných let.
Nechci být zoufalcem.
Nechci návratu všeho, co bylo.
Nechci být vězněm,
proti němuž a bez něhož věky stvořily dílo.
Byl bych tím odsouzen:
každý den znovu dávat na špalek hlavu.
Každý den čekal bych, zdali obdržím
polibek milosti slepé.
Jednoho dne bych se lhostejně vzdal, to vím:
Raději hlavu mi setněte.
Bratrství živých když lživé je, prokleté,
s mrtvými spáti je lépe.