Tím krajem zatichlým jsem bloudil rád, kde vedle panských drobná selská pole jen mohla zbožně, zakřiknutě zrát, s těch mírných vršků zřena v širém kole;
s malými potoky a lesy ztemnělými, kde střídají se háje přelíbezných luk a maličkých měst slabě tenké dýmy vždy poblíž křížových cest, božích muk.
Svou tichou lásku, časem zakřiknutou já z odříkaných ctností tvých si zachránil, té drsné pokoře tvých lidí na kov zkutou já od dětství se učil, žil s ní, o ní snil,
ty koute, kde se rodí drobní dělníci jen z prostředků a potřeb, jež jsou nejskromnější, dle kamenitých polí v kopce jež se vejší dle drsných větrů v nečasy ne měnící.
Že lidé z drobných políček tu žili tíž a z drobných řemesel pár vykřísli jen grošů, chudého bratrství jim Kristus nesl kříž, nic nevzali si v Káni Galilejské z košů
a vzešel-li kdos z ducha toho – básníci to byli narození v chudobě, jež zebe, básníci ráje duší ohlašující, jež lidé nenajdou však nikdy – mimo sebe.
Těm, kteří vytrvali v městech Tvých a vsích, sedřeni prací, mnohdy při políčku v pláni a pří své koze, bramborech a při ovsích, ti strážci nového jsou milování,
jsou drahocennější než mízy čerstvých míz, uniklé kdysi v Ameriku do ciziny, neb Vídní strávené, jí pohlcené kdys a zhrdavě pak mžourající do otčiny.
Těm, jimž je kráčet zapadlostí tou tak líbeznou, tak vzdálenou, tak svěží, ořeším po mezích, lučinou svítivou až k městu starodávnému s tou štíhlou věží,
již neubrání se a z duše dojati si spředou chlapectví své z radosti i žalů, svých druhů podoby i svojich učitelů a mnohokrát se ještě vděčně obrátí.
A bude zdát se jim, že nový duch a čas jak doléhá sem vlnami, cos křísí v nadějích lidských a že na polích ten hlas všem pracovníkům náleží, ne čísi
jen výsadě, ne zámkům, pýše církevní, ne cizincům, již neznali tvé řeči, ty, město, vévodící krajině a v ní skromnému lidu, pevností jenž křemen předčí.
Cookies on Poetry Cove