Kdys na zvíkovské věži v hloubku jsem se díval, jak řeky dvě stékaly se. Šuměly lesy a zpíval den letní, kukačka kukala, dole míjely vory a maličké jako mravence rozeznával jsem tvory.
Byl vyhřátý do žhava den a umdlen unavením, tím téměř bezlidným parnem, sám zbyl jsem se svým sněním. Vnitř na stěnách sálu rytíře s paními napodobil a dle maleb starých, zbraní a zbrojí povyzdobil
kdys malíř zašlý, že v slavnostní ztrnulé pýše šly tyto stíny a v průvodu zduchověly tiše. Já dlouho tu odpočíval a postavy primitivní v mé duši ožívaly a vtiskli se stínové divní.
To čas byl romantický prvních básní a lásky, kdy ořem bujným je duše a pokorné nesnáší masky kdy volně se rozvírá kraj a uváznout někde je želno, neb vězněn být celý život a otročit nemyslitelno.
Jak na malbu stěny jsem zřel, cos v srdci mém hnulo se skryto, že za paní páže šel, vlečku jí nesl, mně bylo líto, neb právě jsem tolik prošel míst a vsí a měst, kde kvetlo jaro, kde u matek, milenek krásně jest,
neb tovaryšům volno je bloudícím za svým dílem, neb poutníkům roztouženým za nejasným cílem. Co na malbu stěn jsem zřel, kde zobrazen svatební rej, já o záchraně pážete snil, snad vysvobodit jej.
Neb zdálo se, z pokory jeho že odbojný vyšleh' duch, že studentu na toulkách raději přítel byl by a druh, a že se mu zmrzelo vasalem, sluhou být zděděným, když slunce na vršcích hoří a luhem zeleným.
Byl šlechtic a na učení tu galantní prožíval léta, či z čeledě synek, zas sloužil, svých drahých zbaven a světa? Pak, co jsem na dvoře pojedl, ve stínu stromu ležel, mně zdálo se, z pážat můj známý že z průvodu za mnou běžel,
a stále mi v patách byl, i když jsem sestoup' k řece, i když jsem v hospůdku sed‘, on u mne. A takto vece: Mně je tu smutno a omrzelo mne věky vlečku nést, ať prší, ať slunce, ať plno stříbrní se hvězd,
té krásné paní, já chtěl bych s tebou do světa raděj, jen objevil jsi se, věděl jsem, že mi zkvetla naděj, že najdu v údolí rodnou svou dědinu v polesí, že na matičku se obě mé ruce zavěsí.
Ó vezmi mne sebou smutného, řek', ať jsi kdokoli; znám střílet z kuše a vypouštět na kruhu sokoly. Já děl mu: Tak dlouho jsem zřel tvůj smutný na výraz, leč z dávna jdeš, k paní patříš a k rytíři na obraz.
Tu zmizel v tom parném dni a slunci, mně líto bylo, proč ve snu zatvrzelém se o záchraně mi snilo. Pak dlouho jsem sám šel lesy a lukami za večera, jak student chodívá v létě, až tu u kláštera,
když zvonili k modlitbám, páže se zase objevilo, tak smutný byl jeho výraz, nejinak jakoby žilo. Chci do světa, chci být volným, chci se za tebe modlit, jen s tebou, jehož zrak pronik' mne, abych moh' prodlít,
chci stále jít s tebou, tak jha bych se zbavit musil, své věznice hradní, kde v poddanství jsem zkusil. A od té doby, ať v klášteře nocležník v poutníků cele, neb v chatrči na peci, v peřinách věžových nad postele,
neb v chlévě na palandě, ať spal jsem kdekoli, to páže u mne, s ním jeho kuš a sokoli. Ať přišel jsem do měst, nehlučných do vsí se zvonicí, neb do samot, kde jsem se potkal s nedůvěřivou lící,
já tušil, jak páže mne kouzelným kruhem obepnulo; až za dlouhý čas přec vidění zašlo, se rozplynulo. I smazány rysy pážete, vlečku držící dlaně, v tom svatebním průvodu zvíkovském, pyšnící se panně.
Cookies on Poetry Cove