Tu vilu pod lesem na travném svahu
se krčící jen slunce milovalo
a před večerem líbávalo dlouze.
A za ní, pod ní, tmavé, tiché lesy
až v obzor, v nekonečno sáhající,
rozteklé, bílé skvrny na paletě,
kdes dvorce v modře zelenavých čarách,
jímž lemováno čekankové nebe.
Tu o světě a o všem beze zvěstí,
mučivých vzpomínek a bez nadějí,
střásalo léto listy rudé mědi,
bolehlav před zápražím vadnul denně
a muchomůrek hlavy šarlatové
na krajích lesa hnědly v prudkých deštích.
Jen stařec veselý v nankynkách bílých,
a služka v čepečku s bezzubou bradou,
pak já a bílý, obrovský pes žili
jsme v poušti té. Na vratech uzavřených
závora skřípala, po suchých šiškách
králíci harašivě přebíhali,
včel bzukotem vzduch zvonil rozžhavený.
Dny celé u potoků prochodili
jsme se starcem a slova nemluvili,
zlatistých pstruhů karmínové skvrny
s vášnivým obdivem jen prohlíželi
a k večeru pak mlčky, unaveně
(když puškvorec tou prudkou voněl vůní)
na most si sedli z kůlů tenkých sbitý
a sbalovali udic dlouhé šňůry. –
A jenom zřídka vzrušen slyšel jsem
výčitku, výkřik: jednotvárný tluk
třímané v černých pěstích sekery
v hlubokém lese, akord stlumený,
tenounký tikot cestářova kladiva,
posupný pohled umdleného chodce
kdes v bahnité, plazivé pěšině.