Skly drobnými se díváš: v žlutém svitu
před tebou leží hrany sněžných štítů.
Jsou sosny v popředí a zvolna sněží.
Skrz větve vidíš horské domky v dáli,
na střechách balvany jim tmavé leží,
a kol, kam hlédneš, hory, sníh a skály.
Pak změněn kraj... To tiché nebe klene
se nad hor svahem, ozářenou nivou,
jsou dole trávy rosou zatopené,
a mosty romantické s vodou snivou.
Tu lázně staré s hostmi churavými,
a zeleň kol, ač plno čiší zimy
z pat hor, jež vrcholy až v nebes chmůru
a hroty vápenné zdvihají vzhůru. –
A najednou jak v hnědých barev lesku
ti obraz přijde vsí a spousty dříví
s náladou léta; kdes jen člověk v stesku
ze škvárů tmavých zdá se zpívat snivý.
A pak cíp jezírka a loďka hnědá,
pár figurek, dost moderních, sklon břehů;
pár mladých dam si slehlou trávu sedá
po lázni dýchat stinných olší něhu.
A jako ve snu neznámé jdou kraje,
ó melancholické, a mně tak divné! –
A volnost chorobná v mém srdci živne,
mně hudbou dojmů v celé duši hraje –
a zapomenutí se náhle řítí,
přes zlobu dnů a vězněné mé žití.