Na sochách zkamenělých smutkem
růžoví ráno zardělé, –
zástupy míjejí v pochodu prudkém,
neznám z nich ženy ni přítele.
Hudby hrajou jak v letech mládí.
to však již přeběhlo poklusem,
na míle ku předu uběhlo, pádí
za řekou, za loukou, za lesem.
Ozvěnu jenom houkat slyším
pokřik uličnický a smích –
nějak se dloužím, nějak se výším,
abych víc uviděl, uslyšel bych.