Tisíce roků přes jedno místo v lese
sluncem dávného zlata se třese.
Sasanky v jaře krátí čas dětinskou hrou si,
na podzim na pních, nes zšednou svatého Ivana vousy.
Ale teď jaro je zatím, tanec a zpěvy, zvuk rohů
ožily ve vzduchu, trávě, malé hymny k bohu.
Píšťala Panova čerstvou mízou voní,
mrtvé věci se budí, mluví a stříbrně zvoní.
Na tomto místě tisíc lásek si přísahalo,
tisíc lásek zemřelo, pod mech se zahrabalo.
Sasanky byly počátek, konec šediny světce.
Vzepial se ke skoku jelen, k smrti ho uštvali přece.
Tisíce lásek na tomto místě za tisíc roků
vystřídalo si radost a hoře a tisíce kroků
zemřelých ožilo na tomto místě v lese.
Slunce dávného, zhnědlého zlata se v kročejích třese.