Za večerů vždy v jaře, kdy otevřen je chrám,
bezová vůně s travou, s narcisy voní tam.
Zář večera se lije otvorem veřejí
a po kamenné dlažbě jde zlatou šlépějí.
Ruch velkoměstský zhynul a zhynul, znik’ a ztich’,
zvony se odmlčely na starých zvonicích.
Jen látky drahocenné svou vůni vmísily
v tajemná echa zvuků, jež kroky vzkřísily.
A po lavicích černých, jak zlatou síť bys táh’,
až k zpovědnicím ztichlým se tříští slunce prach.
A obrazy ty staré jak oživly by hned,
bez voní-li a slunce jak paprsk na ně slét’.
Světice usmívavé, ty, jež milují lid
a Kristus bolestný tak, – má v tazích tichý klid.
Tu vedle sebe skorem Smrt hledí z černých mar
a Život z křtitelnice, ten velký, božský dar.
A slunce jak v nich stejně paprsky setkává,
– to s Životem Smrt vlídně si ruku podává.