OSUD

Zda zažil’s kolikrát, když v dětskou hru jsi zíral, jak drsným akordem jich laškování vyzní? Brouk zlatý na niti se svíjí často v trýzni, a v jejich dlani pták tak často v krvi zmíral.

A odhozený květ, jenž sotva rozvil, svíral své svadlé lupeny a zhynul hroznou žízní. – Tak svojich miláčků vždy obklopeni přízní, jsme jak ten zlatý brouk, jenž z květu rosu sbíral.

Než za ním koruna se mohla uzavříti, jej uchvátila dlaň, by kejklů zdrojem byl, den třeba před smrtí, jež tvorů všech je cíl. – Tak Osud, centrum všech, nás upoutal k své niti,

že kolem kroužíme nic výš, nic dál, jen vpřed, jak brouk ten chycený – již po tisíce let!