Tou cestou pustou, proťatou v tmu lesa,
nad níž se křivé větve klenou
a měsíc teskné šero bledé
propouští po jehličí,
můj vozka zvolna jede.
A nákolesník zvoní,
nárazy, dupot koní
ztlumeně, jednotvárně splývá
ve skřipot vyschlé osy.
Ospalou bzučím píseň,
tu, kterou vozka zpívá.
Vzadu se líhnou bílé
mlh nebetyčné hory,
za mostem v prostřed lesů.
Jak šňůra natažená
bez konce je ta cesta,
se zelenavým vedle
podrostem lkavých břízek.
V nich jemně prška sténá,
bubnuje v svadlé listí.
Jak vypuštěný motýl
ze stuchlé světnice,
má duše těká kolem
večera shaslým ruchem;
na drahá místa sedá,
otřená křídla zdvíhá.
Déšť teplý šumí vzduchem. –
Kams usláble a dlouze
jak nezvolněná tíseň
do neurčita mizí,
při kmitajících hvězdách,
pod černých větví tmou,
ospalá naše píseň.