Zbloudilý domek, hrbí se, sklání,
pod osikami v skalnaté stráni,
vždycky ho dobrá zachrání ruka,
jako hnízdo, jež větrá a puká.
Nespadne, otvorem střechy se kouří,
nezmizí, větru v cestě a bouři.
Zemřel již hospodář s hospodyní,
vyvdány dcerky, odešli syni.
Všecky jal pod křížem v zeleném rově
věčný spánek na hřbitově.
Čas byl jít vnukům, jen domek zbyl v stráni
za smrákání, za svítání.
Rod jak zrní smrtí rozvát,
spravedlivá jej zem šla pozvat,
jenom jeden z rodu vždy zůstal,
domek by vzdoroval, do země vzrůstal?
Víte co drolil a bouřnou rval křečí,
skryla vždy plachá ruka něčí?