OHLUŠENÍ

Nejprv se věže v dálce zatřpytly pozdravem, prvním a radostným ve vzduchu šeděmodravém. Vítám tě, mluvily nejvyšší hroty vbodané v mraky: Neboj se, vkroč jen! Porozumíš-li, porosteš taky.

A pak se sevřelo srdce, neb poprv se svěřuješ ulici zakouřené a náměstím ztracený jdeš. Z obchodů křičí řad světel barvami, lakem, koží: Nelze každému míti mého krásného zboží.

V opadlé stromy lijí lampy svůj modrý svit, jako zamilované ještě v posledních lupenů třpyt. Postranní ulice kratší jsou, tmí se naivně z ticha domů, jež vedou si prostěj vnitř i vně.

Zvědavé balkony z plochy façád vykukují, hromadně nakupeny se tlačí, se překřikují. Rotační kola tiskáren třesou se v podzemí hloubce: Celý svět zítra ti zobrazím v nové sensaci sloupce.

Drobná řemesla každého domu svůj skrývají zjev, prozrazena vždy čerstvou novotou z kovů a dřev. Jenom ty v květináčích květiny v přízemí, dojemné snům na matku tvou se ptají, na tvůj rod, na tvůj dům.

Sedneš si na nábřeží v řeky zrcadlení, ohromen vším se zakuklíš ve zbožné, úzkostné snění, velké město tak cizí, nevšímán nikým a sám rozmýšlíš se, kam vstoupit, v který dřív dům nebo chrám,

do které jizby vstoupíš, jaká tě uvítá tvář, lůžko ti poskytne, lampu, dá péro a kalamář, nebo ty básník, ty syn, ty bratr, ty žák, ty družné srdce, jež směle se vydalo na potyčky mužné.

V nesmírné prostotě všeho, cos dosud s láskou žil, po hřejném, laskavém slovu jsi se roztoužil.