Jdou vojáci pochodem, dům a dům uplývá na zad, krok v tempu jak duní. Rachotí bubny a zdvižena k rtům polnice vřeští, co kov, to se sluní,
zbraň blýská a dlouhé řady se sunou, šeď modrá ulicí dlouhou a slunnou špalírem občanů a žen a drobných dětí, jichž hrozen visí
na kandelábrech zavěšen... Jdou bez lásky, bez hněvu, jako stroj, neb dálky jsou neznámy, země a města, kam rychlíků hřmících povede cesta
a neznámo, jaký to bude boj. A budou-li ženy je v objetí čekat, jim pokrmy chystat? A stařeny bdít? Na rožních zda budou berany pékat
a pod minarety krev vína pít? Neb budou-li prázdny tam sýpky a studny, vsi němé a bezlidné, život trudný, tož bez mladých žen a smíchu jich?
A budou-li to snad vlastní bratři, jimž srdce již od zkázek matčiných patří, ty postřílet byl by hřích – ty střílet a dáti se postříleti,
jak z rodné by matky to byly děti, a plakat pro ně? Neb vzteklý mít smích? Jdou... Stojí. – Řve perron a nádraží...
Vůz o vůz jak v šíleném pospěchu naráží v chychotu zvonků, den tmí se již ve svém sklonku, kdes u tvých hlav
svým klepotem neúnavným do celého světa se rozbíhá telegraf, a mladým krokem a plavným se perronem rozlívá vojáků dav.
Křik, skřipot a vozů dus vzduch pod šedou, skleněnou střechou zrývá. Na perronu nad klubky modrých bluz se černá již vztyčila lokomotiva...
Vůz za vozem hltavá dračí jsou ústa, v nich tratí se vojáků mračna hustá a třeskem jak okna se otevrou, řvou poslední s Bohem,
řvou poslední s Bohem, tak jako když mezi mrchami hrdinsky mrou. A záštita, naděj a naše stráž, své matky naposled objímají,
svá děvčata pohledy sežehají tím hloupým svým srdcem do dna až... Jedou a jedou, sny o něčem neznámém cestou si předou
a vlak jak se rozjíždí v lada, hvězd tisíc jak padá a padá, kdes pastviny, blata a vsi jak mizí s věžmi a mosty, vše mluví ryzí
mateřskou láskou a volá cos ze tmy a světel, s vysokých kopců a z nížin zdola, a třílistý jak by jetel
kdes v nezvěstném poli kvet. Za tisíce tisíců let nějaká bolest tam stojí jak skála holá, květ hledá a volá...
Jedou a jedou, vlak u hranic dýmá mlhou šedou... Kdes u hranic syrová Noc se dívá, zář ohňů tlumí, však výstřel tu z pušek neumdlívá,
ta Noc je cizí a zpívá a zpívá: „Nad opevněními sunu svou těžkomyslnou lunu. Dám vyzvídat, ze vsí a z lesů
kdo prchnul, kdo zrazen byl. Já na ohně kmeny vám nesu. jdu hlídat vše na sta mil... Jdu počítat aeroplany,
jež z jitra vzletí, by kolébány se vznesly a pluly kdesi až pod nebesy a pátraly orlími zraky, jež smělé,
jak údolí do mlh se topí, podkopy, stany i stopy skrytého nepřítele... Nad opevněními sunu
svou těžkomyslnou lunu... Jdu, počítám neschůdné vrchy, kdes na pláních hnijící mrchy a reflektory vpaluji do ticha okolí,
kde nové se bělí mrtvoly, děl hlavně kde matným svým leskem ran váhají vzryvným třeskem a u kterého to spáče
kdo zoufá si, pláče...“
Cookies on Poetry Cove